Chovatelský zápisník

Bílí plnokrevníci I.

- genetika grey genu a mechanismus rozšíření

Autor: Jana Němečková, foto: sporthorse-data.com; publikováno: leden 2020

Ačkoliv žijeme v jednadvacátém století, bílí plnokrevníci jsou stále něčím "zvláštní." Najít racionální vysvětlení není tak těžké: jde o nejvzácnější barvu plnokrevnika, jejíž výskyt je nesrovnatelně nižší, než v případě hnědé a ryzé. Každý bělouš vypadá trochu odlišně, od elegantní tmavě šedé po sněhobílou... A co je nejdůležitější, všichni jsme byli dětmi a všichni jsme sledovali pohádky - a správný pohádkový kůň je vždycky bílý, zejména ten Popelčin :) Tak to zůstává uložené v naší paměti daleko za hranici dětství.

Přepkvapitě se však s bílými koňmi pojí i předsudky. I já jsem, ještě jako dítě, slýchávala, že "bílí koně nejsou nikdy stejně dobří, jako barevní." Tato pověra je patrně založená právě na jejich nižším počtu v populaci, díky kterému zkrátka nevyhrávají důležité dostihy stejně často jako hnědáci a ryzáci. Nicméně v dnešní době už máme spoustu příkladů, kterými lze toto tvrzení vyvrátit, od Native Dancera přes Winning Colors až třeba po českou Sixteen.

Nicméně, přiznejme si... jakkoliv dospělé a cynické je dostihové publikum, mnoho z nás má stále pro bělouše upřímnou slabost. Pojďme se proto podívat, kde se "bílá" v plnokrevné populaci vzala, jak se šířila - a v neposlední řadě na to, proč je dnes běloušů podstatně více, než před několika dekádami.

Základy genetiky

Lidé, kteří jsou alespoň trochu zběhlí ve zkoumání rodokmenů, vědí, že "bílá" barva, v angličtině "grey" čili spíše šedá, je poměrně zábavná entita. V rodokmenech ji lze snadno sledovat jako šedou, nikdy nekončící nit. Čím to je?

Nedělejme věci složitější, než jsou - alespoň pro nás běžné fanoušky plnokrevníků a rodokmenů. Základním předpokladem je, že každý bělouš musí mít alespoň jednoho bílého rodiče. Bílá barva je dominantní, a proto bílý potomek musí získat alespoň jednu bílou alelu od alespoň jednoho bílého rodiče ("Gg" genotyp) nebo dvě bílé alely od obou bílých rodičů ("GG" genotyp). Nikdy se však nemůže narodit bělouš z obou barevných rodičů.

Z opačného hlediska pak homozygotní bělouš "GG" genotypu VŽDY dá jen a pouze bílé potomky, protože vždy předá "G" alelu nesoucí vybělující gen (a ano, takoví plemeníci v plnokrevných dějinách skutečně byli). Heterozygotní bělouš "Gg" genotypu pak může dát jak dalšího heterozygotního "Gg" bělouše předáním "G" alely, tak "barevné" potomky v případě předání pouze "g" alely. Ti pak dědí barvu podle dnes už veřejnosti dobře známých klasických interakcí "E" - extension (ryzá) a "A" - agouti (hnědá) genů.

Na tomto místě je nutné zdůraznit ještě dva zásadní předpoklady. Prvním je ten, že "bílá" ve smyslu klasických vybělujících běloušů není "barvou" jako takovou, ale jde o zrychlenou ztrátu původního pigmentu - jakousi obdobu předčasného stárnutí u lidí. Nejde o žádnou novou informaci, neboť každý kolem koní ví, jak hříbata ztrácejí svou původní, barevnou srst, a koně časem vybělují; Federico Tesio dokonce "vybělování," respektive samotnou přítomnost G genu z tohoto důvodu nazýval "nemocí." Pro účely tohoto článku ale hovoříme o bílé jako "barvě," tak, jak je používána k prostému popisu bílých koní.

Druhou věcí, kterou je nutné zdůraznit, je rozdíl mezi "bílou" či již zmíněnou anglickou "grey" - vybělujícím běloušem nebo anglicky tedy "šedákem," a mezi "skutečnou bílou." V posledních letech se širá dostihová veřejnost po celém světě setkává s nevybělujícími bělouši, nositeli genetické mutace zvané "dominantní bílá," anglicky "dominant white," kteří se od klasické "šedé" liší ve dvou zásadních aspektech:

Jak bylo zmíněno, jedná se o genetickou mutaci a "originální" dominantní bělouš se skutečně rodí z barevných rodičů, velmi často dokonce z jednoho velmi tmavého či rovnou černého. Výsledkem je nevybělující, již sněhobílé hříbě (možné jsou barevné skvrny různého vzhledu), které je nositelem bílé "W" alely, nikoliv grey genu, a v případě zařazení do chovu tuto alelu může předat na své potomky.

V současné době je známo cca 27 různých W alel, některé vázané na specifické plemeno, včetně quarterů či lokálních plemen tažných koní; některé z nich se vyskytují i u plnokrevníků. Na našem webu je jim věnován samostatný článek včetně historie, nejznámějších nositelů a fotodokumentace.

V této sérii se budeme věnovat výhradně "klasické," tedy vybělující bílé, tak, jak se v plnokrevné populaci předává od počátku jejího vzniku.

Úvahy nad mechanismy rozšíření běloušů v populaci

Musím přiznat, že jsem si vždy myslela, že bílý "genetický bazén" se prostě rozšiřoval či "rostl" postupem času. Pokud se však zastavíme a zauvažujeme nad možným rozšířením bílé, dojdeme - na základě výše uvedené základní dědičnosti - zhruba k těmto závěrům:

Pokud máme heterozygotní bílou klisnu s průměrným počtem 10 hříbat, je teoretická šance, že dá půlku bílých a půlku barevných hříbat. Pokud bychom měli štěstí, dvě z bílých hříbat, se štěstím klisny, by se opět dostaly do chovu - se stejnou chabou šancí reprodukce bílé barvy na jednu nebo dvě chovné dcery. Spolu s prostým faktem, že klisny občas tíhnou k tomu být neúspěšné či neplodné, toto není úplně nejšťastnější způsob, jakým šířit bílý gen v populaci.

Na druhou stranu, pokud máme heterozygotního bílého hřebce, tak ten sice nemá o nic větší teoretické procento produkce bílých potomků než bílá klisna, tedy zhruba 50%, avšak takový plemeník nemá potomků deset, ale několik desítek či se štěstím stovek. Z tohoho úhlu pohledu je zřejmé, že bílý gen v populaci a míra jeho rozšíření vždy závisely na úspěšných bílých plemenících.

Pravdou však je - jak uvidíme zejména v části věnované moderní populaci plnokrevníka - že u heterozygotního bílého plemeníka není předpoklad zplození dalšího úspěšného bílého plemeníka nikterak velký. I nejlepší hřebci v dějinách vždy měli jen omezený počet synů pokračovatelů a bílá barva se výborným plemeníkům nejednou přímo elegantně vyhnula. Jak uvidíme později, tento problém často paradoxně řešily klisny: jakkoliv se to zdá nepravděpodobné, právě dcery bílých plemeníků často dopravily bílý gen k dalšímu bílému plemeníkovi.

A jak je to s oním "větším rozšířením běloušů" oproti minulosti?

Slyšela jsem mnoho pamětníků vzpomínat, že v posledních letech je daleko více běloušů, než bývalo dříve. Nemohu osobně soudit, ale dost pravděpodobně to nebude jen subjektivní dojem, protože jedna věc se skutečně v posledních dekádách razantně změnila. A je překvapivě jednoduchá:

Plnokrevná populace vždy měla úspěšné bílé plemeníky, ať to byla krátká francouzská linie Le Sancy - Le Samaritain - Roi Herode na přelomu 20. století, Roi Herodův irský syn The Tetrarch narozený 1911, či třeba skvělý Mahmoud, plemeník třicátých až padesátých let. Koncem 50. let 20. století však přišlo něco, co plnokrevný svět do té doby neviděl: zrod skutečně dominantní, silné a veleúspěšné bílé hřebčí linie.

Jejím zakladatelem se stal bílý sprinter Grey Sovereign a mezi jeho potomky byla řada významných bílých plemeníků jako Zeddaan, Kalamoun, Sovereign Path, Caro, Cozzene a mnoho dalších, kteří bílý gen rozšířili po světě ve dříve nevídaném množství.

Může se zdát, že jsem hned v úvodu článku prozradila to nejzásadnější a nejzajímavější. Můj osobní názor je opačný: samotné vnesení bílého genu do plnokrevné populace je podstatně napínavější čtení, stejně jako příběh jeho udržení po další tři staletí. A pokud zmínka o linii Grey Sovereign svádí k domněnce, že bílí plnokrevníci se přece jen šířili s prostým růstem plnokrevné populace, pak hned následující díl by měl přesvědčit o opaku: samotné základy plnokrevníka byly "bílé" víc než dost.