Kouzlo plnokrevných rodin I: Pohled do světa
Autor: Jana Němečková, publikováno: 6. duben 2021, foto: link SporthorseData
Tvrzení, že "národní" či lokální rodiny k plnokrevníkovi neodmyslitelně patří, může být pro řadu českých čtenářů novinkou. Je to však naprosto přesné vyjádření a já vás zvu na malou exkurzi kolem světa.
Země chovající plnokrevníka se v zásadě dělí na dva typy. První tvoří jakýsi "centrální chovatelský svět" - tedy západní Evropa a USA, kde se odehrává nejpodstatnější část výkonnostních zkoušek i světového obchodu s plnokrevníky. Na dostihové mapě jsou ale i jiné státy než Británie, Francie a USA: především Austrálie a Nový Zéland, Japonsko, země Jižní Ameriky a Jižní Afrika. Chovatelská politika v obou skupinách se přirozeně liší:
Západní Evropa a USA
Prvním a zásadním faktem je, že oba regiony jsou chovatelsky naprosto soběstačné. Mějme však na paměti, že to neznamená izolované:
Po celé 20. století probíhaly čilé vzájemné výměny plemeníků i chovných klisen v obou směrech přes Atlantik a "moderní plnokrevník" v západním, časteji západoevropském slova smyslu je dnes stoprocentní směskou obou kontinentálních chovů. Nejryzejší základy tomu položily importy Nasrullaha, Princequilla či Ribota do USA (a mnoha dalších před nimi i po nich); v opačném směru samozřejmě především moderní skupování synů Northern Dancera či jejich produkce do Evropy. Pokud existují výjimky z tohoto mixování, tak jsou spíše na americké straně než na té evropské: USA si stále drží řadu původních hřebčích linií, o které Evropa nikdy neměla zájem.
Totéž ovšem platí pro rodiny, byť z jiného důvodu. Díky chovnému působení velkých evropských vítězů v USA (jmenujme Sir Ivor, Nijinsky, Blushing Groom atd.) je nejedna "evropská" rodina, kde chovatelé chtěli využít služeb těchto elitních hřebců, "promořená" americkými suffixy. Opačně to ale neplatí a rodiny velkých amerických pískových vítězů jsou zpravidla čistě americké po mnoho generací.
Přesto zdůrazněme, že mezi těmi několika domácími liniemi a řadou rodin je v amerických původech obrovský prostor pro linie, které přece jen mají historický původ v Evropě.
Na tomto místě si dovolím malou odbočku k onomu americko-evropskému směru, který zůstává historicky opomenutý, ale fungoval už velmi dlouho před "nějakým Northern Dancerem." Hned počátkem 20. století se do Evropy in utero dostal Broomstickův syn Sweeper II, vítěz Two Thousand Guineas a posléze francouzský plemeník. V Evropě zanechal několik klasicky úspěšných koní, ale ironií osudu z jeho ve Francii zplozených dcer těžila opět Amerika, kde Sweeperova krev doputovala až k velkým rodinám Mr. Prospectora a Zenyatty, nebo například přes Shareef Dancera zpět do Evropy k Dubawimu.
Jen šest let po válce připouštěl ve Francii Relic, vnuk Man o'Wara prochovaný na Commanda. Z Relika se stal hřebec s obrovským významem pro evropský chov se jmény jako Reliance, Fortino, Known Fact či vzdáleně Surumu a Mtoto, a jinak samozřejmě byl také dědem Behistouna. Není bez zajímavosti, že Relikovým vnukem byl Bletchingly a pravnuky Kaapstad s Octagonalem, plemenické superhvězdy Austrálie a Nového Zélandu; Relikův americký syn Olden Times zase jako plemeník uspěl na domácí půdě až ke jménům jako Salt Lake či Awesome Again. Relic se tak, dnes trošku úsměvně, stal naprosto zapomenutým celosvětovým vlivem v dobách, kdy se vyvážela jednotlivá zvířata, nikoliv shuttle stallions pro 200 klisen ročně.
V šedesátých letech Relika následoval Hyperionův pravnuk Traffic s ryze americkou mateřskou částí rodokmenu, který se ve Francii dokonce stal šampionem plemeníků a časem velmi vlivným prvkem steeplechase chovu. Do Evropy byl jako roční zakoupen i Hyperionův vnuk a Forliho syn Thatch, šampion mílařů a v chovu šampion mateřských otců.
Americkým odchovancem koneckonců byl i skvělý Mill Reef, který s poctivou čtvrtinou pravé americké krve Black Toneyho a Count Fleeta celý život připouštěl na National Stud. A nelze nedodat, že Američanem jak poleno byl samozřejmě i evropský nejsvětější šampion Nijinsky, ve třetí generaci tříčtvrtinový produkt "made in USA", což je charakteristika sdílená s "evropským králem plemeníků" Sadler's Wellsem.
Zatímco takový americký fenomén jako Secretariat byl v druhé generaci poloviční Evropan... Toliko ke způsobu, jakým se dělá plnokrevník "na západě," velmi intenzivně nejméně posledních 50 let.
Okrajové státy
Jak už jsem zmínila, kromě "západu" je tu v dostihovém světě především Austrálie a Nový Zéland, Japonsko, země Jižní Ameriky a Jižní Afrika. Není spravedlivé říci, že tyto státy nikdy "neměly co nabídnout" tomu "centrálnímu" světu, protože se tak čas od času dělo. Třeba prostřednictvím slavného australského Carbina (byť na Zélandu narozený Carbine byl původem stoprocentní Brit) či vynikajícího argentinského Forliho. Našim fanouškům znalým spíše legend než historie připomeňme, že Forli byl otcem Forega a třetím otcem Sadler's Wellse.
Svým způsobem se něco podobného děje i dnes, například se syny Sunday Silence, kde nejen v Evropě září potomci Deep Impacta, ale také jeho ojedinělým exportovaným synům se dobře daří i v severní a jižní Americe. Naopak jihoamerický fenomén Southern Halo je otcem More Than Readyho, vynikajícího otce v USA i Austrálii, odkud se jeho krev úspěšně "přelila" i do Jižní Afriky.
I přes tyto nepopiratelné úspěchy okrajových chovů byl však směr importů vždy jednoznačný: z Evropy či USA do těchto okrajových zemí, a to okrajových jak významem, tak samozřejmě geograficky.
Zásadní je, co se v těchto zemích s importovanou krví dělo. Je samozřejmé, že chovatelé se snažili drahocenné importy - mnohdy přes kus zeměkoule a nějaký ten oceán, nebo před érou leteckých transportů - co nejvíce využít: úspěšní hřebci zakládali místní hřebčí linie a klisny rodiny. Pro úplnost podotkněme, že lokální hřebčí linie jsou leckde obrovskou částí úspěchu místních chovů, což je však nad rámec tématu tohoto článku. Jenže právě ony také vykazují jakousi "omezenou životnost" a dříve či později bývají nahrazeny novými a progresivnějšími importy, jak se naposledy a tragicky rozsáhle stalo Austrálii s Danehillem. Naproti tomu rodiny dokázali místní chovatelé vždy využívat daleko dlouhodoběji - jako skutečné skálopevné základy místních chovů.
Pro příklady nemusíme chodit daleko: jak famózní Winx, tak někdejší australská superhvězda Lonhro pocházejí z dvanáctigeneračních novozélandských rodin. Málokdo v našich končinách ví, jak se rodina Winx vyvíjela: v 80. letech z ní vzešlo několik grupa 1 koní a ještě předtím vítězka novozélandského derby 1972 Classic Wave. V padesátých letech běhal El Khobar, který vyhrál špičkový Doomben Ten Thousand a v menších Warwick Stakes (ano, tom dostihu, který Winx získala třikrát) porazil Koně roku Syntaxe. Další sezónu El Khobar v USA proháněl vítěze amerického Palos Verdes Handicapu a ustanovil traťový rekord Santa Anity na 1300 metrů. A pořád nekončíme: mezi lety 1913 - 1915 řádila na Novém Zélandu mnohonásobná velká vítězka Warstep, mj. vítězka Auckland Cupu, a její pravá sestra Warlove vyhrála novozélandské Oaks 1919. Jejich starší sestra Stardancer dala vtipně opět vítěze Auckland Cupu Starland a vítězku Oaks Starmist, a právě pravá sestra Starlanda jménem Spotlight prodloužila rodinu směrem k Winx. Ještě v 19. století se pak narodil výborný Menschikoff, vítěz historického ekvivalentu New Zealand 2000 Guineas a přední kůň od 800 do 2800 (!) metrů. A konečně, přímo z importované prazakladatelky The Giggler se narodil Vanguard, vítěz King's Plate - pozdějších Queen Elizabeth Stakes, další trojnásobné kořisti Winx o neuvěřitelných STO ŠEDESÁT LET později.
Přitom právě rodina Winx určitě nepatřila ke konvenčně nejúspěšnějším a v popsané historii bylo několik cca třígeneračních "pauz" mezi produkcí velkých koní. Umí si český čtenář představit míru nutné trpělivosti, chovat plnokrevnou rodinu po tři generace bez produkce jedničkového vítěze...? Dnes už neznámí novozélandští chovatelé takto uchovali budoucí rodinu nikoho menšího, než vskutku fenomenální Winx.
Podobné mnohagenerační rodiny ovšem kromě Austrálie, kde patří k nejvýraznějším, najdeme doslova po celém světě. Již zmíněná argentinská legenda Forli, hvězdní místní plemeníci Equal Stripes či Farnesio i "celoamerický" Kůň roku Invasor pocházejí z cca pětigeneračních argentinských rodin. Siphon, skvělý rival Cigara z pozdních 90. let, byl sedmou generací brazilské rodiny. Captain Al, výborný jihoafrický plemeník přelomu tisíciletí, pocházel z šestigenerační lokální rodiny. Japonsko je poněkud jiným případem a s fanatickými importy plemeníků cestovala do Japonska i spousta klisen elitních původů, ale přesto i Japonci chtěli a dokázali chovat rodiny. Z cca pětigeneračních pocházeli například členové japonské dostihové Síně slávy Shinzan, Kodama či Oguri Cap; Tokai Teio z šestigenerační a bělouš Mejiro McQueen dokonce z osmigenerační. Matka Takeshiby O, účastníka Washington D.C. International v pozdních šedesátých letech, pocházela sice z importované klisny, ale zase členky sedmigenerační australské rodiny. A těsně před publikováním článku se objevil i krásný příklad Lei Papale, čerstvé vítězky Gr.1 Osaka Hai 2021, jejíž desátá matka Florries Cup, vnučka St. Simona, byla do Japonska importována v roce 1907.
Přitom je velmi na místě zdůraznit, o čem mluvíme: pětigenerační rodina není pět klisen, bývá to cca 50 let chovu. Zkoušení dcer, vnuček, pravnuček... a tak dále. Jinými slovy, světově obdivované úspěchy často stály místní chovatele desítky let práce.
Výjimka ze všech pravidel: Německo
Pozoruhodné je, že stejnou cestou se nevydaly jen geograficky izolované země, ale také kontinentální Německo, které vždy mělo vynikající přístup k evropské a tím i světové krvi. Navzdory tomu se nestalo zemí importů, ale naopak synonymem "chovatelství rodin." Stačí připomenout ty nejznámější: Ordinate směřující k napajedelské Sachertorte, nar. 1922 - rodinu derbyvítězů Ordose a Orofina, jež se s potomstvem Marie de Ken nyní úspěšně zabydluje ve Francii; rovněž do Napajedel směřující Wally, nar. 1930, s legendární Waldrun, klasiky Waidwerkem a Windwurfem a nedávným vítězem Arc de Triomphe Waldgeistem; tesiovskou rodinu Nixe, která dala Německu Neckara s Nebosem, Maďarsku Nostradamuse a na přelomu tisíciletí několik klasických vítězů včetně Next Deserta; poválečnou, ale vynikající plemenickou rodinu Kaiserwürde se jmény jako Kaiseradler, Kronzeuge, Königsstuhl, Kamiros plus anglická klasická vítězka z přelomu tisíciletí Kazzia; a konečně třeba nepříliš vzpomínanou, ale famózní rodinu Britky Alveole, nar. 1889, která v prvních generacích dala Alchimista s Arjamanem a později Lombardova otce Agia, aby novému tisíciletí dala nejen klasicky úspěšné koně v Německu, ale pod irskou vlajkou také samotného nepřekonatelného Galilea.
Analýza německého chovu by samozřejmě vydala na samostatnou knihu. V každém případě, Němci se nebáli ani domácí krve, ani té importované: v pozoruhodné šíři rozvinuli mnohagenerační domácí linie odvozené od Dark Ronalda (Herold - Birkhahn - Surumu) a Isinglasse (Landgraf - Ticino) počátkem 19. století, ale obdobnou službu udělal i britský Tamerlane od konce 60. let díky Dschingis Khanovi s Königsstuhlem, a možná ho jednou bude následovat i Američan Big Shuffle se synem Areionem. Stejně tak platí, že vedle monstrózních 15 generací rodiny Alveole byli Birkhahn, Surumu i třeba Acatenango potomky importovaných klisen. Pravdou však je, že i jejich rodiny se Němci pokusili udržet, jen v těchto případech neúspěšně. Současné mezinárodní vavříny ale sbírají ony archaické předválečné rodiny, které si Němci nenechali proklouzout mezi prsty ani ve chvílích triumfů moderních hvězd.
Připusťme přitom, že v německém podání jde o neuvěřitelně úspěšnou strategii. Nikoliv o novinku - vždyť Urban Sea vyhrála Arc před třiceti lety a Američané museli překousnout porážky od Hitchcocka, po otci vnuka Waldrun, ještě o 20 let dříve. Koně jako Monsun, Acatenango a konečně i Animal Kingdom (pětigenerační německá rodina) však vydobyli německému chovu neuvěřitelný mezinárodní respekt a nenalhávejme si, že právě desítky let cílevědomé péče o rodiny nejsou jeho základem: pokud od toho navenek odrazuje podíl importů na německém chovu, pak naopak všudypřítomný podíl historické domácí krve i pravidelné mnohastránkové rozbory rodin ve starých německých časopisech (viz níže) mluví za vše.
Závěrem můžeme ještě rychle nahlédnout k našim druhým severním sousedům, tedy do Polska. I Polsko je známé úspěšným chovem rodin spíše než jakýmikoliv pokusy držet lokální hřebčí linie - k tomu Polákům vždy sloužily překvapivé (a překvapivě úspěšné) importy. I polských rodin je celá řada a nebudu předstírat jejich detailní znalost; podívejme se však na několik nám známých jmen: Tankred - šestigenerační rodina Italky Tartany, Kolorado - šestá generace vynikající rozsáhlé rodiny Kwadrygy, Magnus - šestá polská generace původem německé Miramare, Scater - šestá generace Skarbonky, Duce - osmá generace další rozsáhlé rodiny Dogaressa, dcery pozdější napajedelské klisny Croix d'Augas; Cieszymir - sedmá generace rodiny Cromford, Juventus - šestá generace německé Jalty ze skvělé Tesiovy Jacopa del Sellaio. Opět není žádnou náhodou, že polský Galileo, Gr.1 vítěz v Cheltenhamu, pocházel ze sedmigenerační rodiny Gaff, a nedávná senzace Tunis, který nyní působí ve francouzském chovu, dokonce z desetigenerační rodiny Tarantelly. Jinými slovy, i Poláci se na dostihovou mapu Evropy dostali s vlastní předválečnou krví, a chceme-li poctivě připomenout Pawimentovy úspěchy z pozdních 70. let, pak i na nich měli vedle spousty importované krve svůj poctivý třicetiletý podíl.
Shrneme-li tuto část našeho povídání, rodokmeny předních koní prakticky všech turfově "okrajových" zemí vždy vykazovaly podobné znaky: snahu dlouhodobě pečovat o rodiny, ať už již prověřené, nebo nově zakládané na importovaných klisnách... A zároveň s tím připouštění buď domácími hřebci z dostatečně kvalitních linií, nebo rovněž importy.
V dalším díle se podíváme, odkud v historii pochází vůbec samotné zaměření na chovný přínos klisen a rodin.