Kouzlo plnokrevných rodin III: Co je dobrá matka?
Autor: Jana Němečková, publikováno: 6. duben 2021, foto: link SporthorseData
Odpověď na tuto otázku není tak těžká, jak by se mohlo zdát. Historicky byla za dobrou matku považována klisna, jejíž hříbata dokázala vítězit. Ačkoliv alespoň pokus o genetické vysvětlení jsem, pokud si pamatuji, nikdy neviděla, procházení rodokmenových databází skutečně pravidelně ukazuje klisny, které dokáží dát 11 hříbat - a navzdory vší pravděpodobnosti vše vítěze. Secretariatova matka Somethingroyal dala nejen neuvěřitelných 18 hříbat, ale z 15 startujících 11 vítězů a další 2 umístěné a za dobrou matku by byla považována i bez dvou vynikajících synů. Jelikož ale dala nejen Secretariata a výborného plemeníka Sir Gaylorda, ale také klasicky umístěné First Family a Syrian Sea a Gr.1 umístěného Somethingfabulous, právem vešla do dějin jako matka vynikající.
Odlišnou, ale neméně ceněnou kategorií jsou pak "legendární" klisny, přičemž v žádném případě nejde o terminus technicus, pouze prostý popis nehynoucí historické slávy. Sem by patřila zmíněná Fausta, v Itálii oslavovaná i po dlouhých desetiletích pro produkci pravých bratrů Meissonier, Michelangelo a Melozzo da Forli, vše vítězů Derby Italiano; rovněž zmíněná Plucky Liege, matka fundamentálních plemeníků Bull Dog, Sir Gallahad, Bois Roussel a Admiral Drake. Zatímco legendární Teddyho syny a americké plemeníky netřeba představovat, připomeňme, že Bois Roussel byl mateřským otcem Petite Etoile a St. Paddyho, zatímco Admiral Drake navždy změnil dějiny s americkým vnukem Turn-To, nesmírně vlivným plemeníkem, jehož pravnuk Sunday Silence a pra-pravnuk Sadler's Wells jsou jen třešničkami na dortu.
Jinými slovy - jde o klisny, jejichž potomci byli takovými velikány, že dnes už nikdo neřeší, co dokázala (nebo nedokázala) ostatní hříbata. Pro zajímavost, právě Plucky Liege dala ještě šest vítězů, z toho čtyři stakes koně. Možno říci, že s moderní érou se klasifikace někdejších "legendárních" matek změnila: s klisnami typu zmíněné Hasili, Toussaud nebo také mladé You'resothrilling - a možná i internetu - produkce několika výborných potomků přestává překvapovat, a tak jsou spíše považovány za jakési "profesionální matky." Uvidíme, jaký status jim přisoudí historie.
Třetí kategorií "úspěšných matek" pak jsou zakladatelky rodin, které bezprostředně mohly (nebo nemusely) zklamat v chovu, ale prostřednictvím dcer založily dlouhodobé úspěšné rodiny - rodiny produkující velké vítěze nebo plemeníky generaci za generací, které se neustále větví a nabírají na síle. Sem bezesporu patří třeba legendární americká La Troienne a nebo Mumtaz Mahal, jejíž rodina je takřka slovy nepopsatelná a její schéma, sahající od Mahmouda s Nasrullahem přes Shergara až k Zarkavě a Cracksmanovi, je možno shlédnout zde na webu. V rámci spravedlnosti dodám, že rodina La Troienne je zodpovědná za takové americké hvězdy nedávných let, jako Super Saver, Mineshaft a Eight Belles, nebo dokonce za loňského vítěze japonské trojkoruny Contraila.
Tyto tři případy jsou oficiálně nikdy nedefinované, ale historicky vždy vážené kategorie plnokrevných matek.
Definice špatné matky je složitější. Opět historicky jsou totiž slavné i klisny, které daly jediného dobrého potomka. Můžeme zmínit třeba případ kontroverzní Blanche, matky Blandforda, jejíž dcera Nun's Veil byla soupeřkou klasiků, ale sama jen stakes klisnou; ostatně sám Blandford nebyl žádným zázrakem s nohama, které ukončily jeho kariéru po čtyřech startech. (Jak dnešní doba zapomíná, že?) Jinak je však obtížné říci, jestli toto skóre činí Blanche špatnou nebo dobrou matkou. A obdobně asi nikde nenajdeme definici, jestli klisna s polovinou vítězů mezi potomky je špatná nebo dobrá matka.
Matka v kontextu rodiny
Z praktického hlediska právě v takovém případě přichází ke slovu plnokrevná rodina. Moudří chovatelé totiž znají hlubokou pravdu zmíněnou u Winx: totiž že plnokrevné rodiny si rády vyberou svou "generaci mimo," bez bezprostředních velkých úspěchů. Někdy jde pouze o slabší matku, jejíž produkce je opět už výborná; jindy jsou k vidění i skoky o dvě, tři generace. Aby svět nebyl dost složitý, dostihová historie skutečně zná nejeden příklad, kdy na zdánlivě slabé rodině v několika posledních generacích byl odchován velký dostihový kůň nebo i plemeník. Příkladem budiž nikdo menší než fenomenální vítěz Trojkoruny American Pharoah, jehož rodina není nic úplně k vychloubání.
Vrátíme-li se zpět k Blanche, ukáže se, že tato "slabší klisna" - mimochodem nikdy v kariéře neumístěná - byla polosestrou dvojnásobné klasičky Cherry Lass a klisny Jean's Folly, jejíž syn Night Hawk získal St. Leger. Matkou všech tří klisen byla Black Cherry, kariéra viz foto, polosestra předního středotraťaře a úspěšného plemeníka Bay Ronalda. Půjdeme-li naopak k potomstvu Blanche, pak zmíněná Blanchina dcera Nun's Veil se časem stala bábou výtečné Sun Chariot, vítězky trojkoruny klisen; pravnučkou Nun's Veil byla oaksistka Carrozza a pra-pravnukem dvojnásobný derbyvítěz Santa Claus. Dnes už tedy máme přehledně jasno, jak Blanche a celou její rodinu zařadit; ve své době by však nejlépe udělal ten, kdo by nespoléhal na její vlastní kvality a Blandfordovo zchromnutí, ale na její sourozence a předky.
Pravdou však je, že historie nezná moc "špatných rodin." Je to tak trochu z podstaty věci, protože špatné rodiny zkrátka dříve nebo později zanikly a mnoho slávy nenadělaly. V historických archivech se ale případy jakýchsi "slabých výhonků" skutečně dají najít: typicky jde o "rodinu", která po tři, čtyři generace vyprodukuje tři, čtyři hříbata, samozřejmě bez jakýchkoliv úspěchů, a konečně po zásluze zaniká. Jde však - opět z podstaty věci - spíše o náhodné objevy, protože není důvod podobné rodiny mapovat a zaznamenávat. A co se týče "úspěšných" rodin, ty samozřejmě existují na různých úrovních: není jen "klasický chov" a chov velkých vítězů - právě zmíněné Německo si například drží řadu rodin na cca listed úrovni, odkud jen ojediněle vykoukne grupový kůň. A stejně tak existují skutečně lokální rodiny malých vítězů, jak o tom vědí například právě čtenáři knihy o La Lézarde, která pocházela z rodiny mnohonásobných malých vítězů ve Francii, Belgii a dokonce i severní Africe. Na druhou stranu je otázkou, kam až zacházet: rodina českých čtyřkových klisen už žádnou velkou naději na úspěch dávat určitě nebude.
Když už jsme se dotkli tématu zanikání rodin, i tady je k vidění jeden zajímavý fenomén, a sice úpadek rodiny s upadající kvalitou plemeníků. Na počátku obvykle stojí připuštění slabším (nebo třeba mladým a neprověřeným) hřebcem. Pokud se plemeník i jeho dcera "nepovedou", často klisna míří do dalších rukou. Může být vyzkoušena v chovu s jakousi "druhou ligou" plemeníků... a pokud neuspěje, klesají její dcery ještě o řád dál, k třetiřadým lokálním a pramálo známým hřebcům a a posléze k vymizení. Takové případy jsou k potkání například ve francouzském chovu a podobný osud občas postihl také potomky slavných, avšak v chovu neúspěšných amerických klisen.
V návaznosti na to je nutné podotknout, že žádná rodina nedokáže dávat hříbata "sama ze sebe." Neboli: vždy jsou potřeba i dobří plemeníci. Co je dobrý plemeník, nebo potenciálně dobrý plemeník, to je otázka nikoliv k zamyšlení, ale na další článek, protože i v tomto ohledu má historie a svět podstatně víc jasno, než my v České republice. V každém případě však platí - a jde opět o historický, celosvětový fenomén - že špičkové rodiny zkrátka potřebují kvalitní hřebce. Je pravdou, že mnohokrát v historii se v rodokmenech slavných koní objevilo pramálo známé jméno plemeníka... ale téměř nikdy takové případy nebyly spojené přímo s rodinami, natož opakovaně po několik generací. Jednou z mála známých výjimek je výborná Reprocolor, dcera Jimmyho Reppina, který však i přes velmi omezený úspěch v chovu byl výtečným mílařem. Čistě empiricky ovšem platí, že při otevření seznamu potomstva libovolné elitní matky bývají soupisy jejích partnerů opravdu impozantní čtení. Vezmeme-li v úvahu, že teoretickou snahou by mělo být zlepšovat rodinu s každou generací, je volba co nejlepších partnerů veskrze logickým přístupem.
Už jen ve zkratce zmíním, že zcela samostatnou kapitolu v kvalitě rodiny hraje ještě jedno hledisko, a sice plodnost. Autorka není genetikem, nicméně opět empiricky může potvrdit: v dějinách skutečně existovaly rodiny, které přežívaly několik generací na jedné, dvou dcerách a pár hříbatech, než tyto pokusy nevyhnutelně skončily vymřením. Stejně tak ovšem existují i rodiny s děděnou vynikající plodností a není sporu, co je pro chovatele výhodnější varianta. Svět samozřejmě není černobílý, a tak někdy oba extrémy najdeme dokonce i u pravých sester... A o tom, jakou výzvou je pro chovatele vynikající dostihová, leč málo plodná klisna, od dob naší Sparty raději ani nemluvit.
V tomto kontextu je zajímavé, že v českém chovu ještě v 60. a 70. letech opakovaná jalovost nejednu matku stála život. Napajedla si úspěšné chovné klisny nechávala nezřídka do věku kolem 22 let a nepřekvapí, pokud byla utracena dvaadvacetiletá matka Biskaje Bisquitt, dvacetiletá Korisť a dejme tomu osmnáctiletá Aramo. Ale i u vynikající Korouhve, matky Korbela a Korana, je kolonka "utracena" v pouhých patnácti letech. Ve stejném věku byly utraceny Valja, pokračovatelka Vandoise; Loučka, pokračovatelka Lorraine; Libye, pokračovatelka Lyndory; ale také matka dvojnásobného vítěze Velké pardubické Mora a její dcera Mohyla téhož roku převedena do sportu. Importovaná patnáctiletá Flower Pie byla po třech letech jalovosti "vyřazena," ovšem totéž PK uváděla u Aramo. Musím ovšem přiznat, že v tomto ohledu srovnání zahraniční praxe, a to ani historické, nabídnout nemohu.
Závěrem
Tato minisérie měla být jasným poselstvím, jak významné jsou rodiny v plnokrevném chovu. A také že s nimi je vždy spojeno skutečně dlouhodobé úsilí: co nejdelší kariéry chovných klisen, co nejintenzivnější využití jejich pokračovatelek, co nejlepší hřebci. Pokud jsem zmínila Winx, která se narodila z novozélandské rodiny po 160 letech, pak už jen dodejme, že Urban Sea se synem Galileem žili 100 let po zakladatelce své rodiny v Německu Alveole. A totéž platí pro naše rodiny: zlatou éru rodiny La Lézarde dělilo od jejího dovozu "jen" 40 let. Když už o tom mluvíme - derbyvítěz Love Me, potomek elitní rodiny a dvou vynikajících plemeníků v Egertonovi a Look Honeym, byl koněm 6. české generace po 50 letech existence rodiny. No a taková Vapeta, jeden z posledních skutečných klenotů českého rovinového chovu, byla 8. generací rodiny Valencie po 80 letech existence...
Nebudu se stydět vytáhnout ani nefér steeplechase kartu, protože Hegnus je bezpochyby nejvýznamnějším současným koněm českého chovu: 8. česká generace a 70 let od zařazení Heimwehr do napajedelského chovu. Další vynikající válečník Talent - dokonce 10. generace rodiny Távol a 100 let českého chovu. A nedá mi to nezmínit i úspěch z trochu jiného soudku: "jen" 40 let chovu založeného na klisně s GH 33,5, avšak z vynikající rodiny (zakladatelka). Hned jedna z pouhých dvou dcer se umístila v Ceně zimní královny (1. generace) a z ní vnučka, stěží čtyřková vítězka (2. generace), dala čtyři české listed pravnuky (3. generace). Ve čtvrté generaci a po použití čtyř českých plemeníků (!!!), se narodila nezastavitelná mašina jménem Aztek. Pětinásobný jedničkový vítěz na rovinách, domácí NL a zahraniční Gd.1 vítěz na proutěnkách a jedničkový vítěz na steeplech. Pěkná pohádka, ne? Nebo spíše příklad, jak zkrátka běžně chodí plnokrevný chov.
Na první pohled je nesmírně absurdní, že tyto historické relikty našeho chovu dnes dokážou zastínit importované potomky Authorized, Nathaniela a dalších klenotů evropského chovu.
Ale ruku na srdce: vážně vám to po přečtení tohohle článku nedává smysl...?