Chovatelský zápisník

Kouzlo plnokrevných rodin

Autor: Jana Němečková, publikováno: 6. duben 2021, foto: link SporthorseData

Na úvod vás zvu k malému testu. Pohodlně se usaďte: není tu nikdo, kdo by řešil, kolik chyb uděláte, a nejsme na facebooku, abychom museli soutěžit. Připraveni?

Dokážete odpovědět na následující otázky?

Pokud si říkáte něco jako "to jsem nikdy nepočítal/a" nebo "jak to proboha mám vědět," věřte tomu, že jste na tom stejně, jako většina našeho plnokrevného národa, ne-li skoro všichni. Podobné údaje prostě nepatří k dennímu chlebu českých turfmanů ani náhodou.

Problém je prostý: jak s tím chceme chovat plnokrevníka?

Zmíněné údaje jsou totiž ty nejzákladnější o plnokrevných rodinách, které můžou být: prostá délka vývoje, rozšíření rodiny a úspěšnost, a to nikoliv po celých USA nebo na dvou kontinentech, kde by nám asi mohly být trochu víc jedno, ale na ploše 200x400 kilometrů. Navíc právě rodina Latiny nebyla jen populární a výborná: byla doslova výjimečná svou produkcí, jak si ukážeme na konci článku. Jako fanoušci to ovšem nevíme. Mnohdy ani nevíme, jak se pozná výborná nebo výjimečná rodina od té průměrné. Jeden z ohlasů na knihu Rodina La Lézarde - snad mi jeho autor promine - zněl: "Já vůbec nevěděl, že tam bylo tolik slabých koní!" Vtip je ovšem v tom, že slabí koně patří i k těm nejlepším rodinám.

Víme, že Latiny rodina - jako všechny ostatní - vymírá. Pohříchu však vůbec neřešíme, jaké konkrétní kroky nás coby chovatelů za tím stojí - a neuvědomujeme si, že to je nejlepší cesta, jak je zopakovat a pokazit veškeré další pokusy chovat plnokrevníka. Bez rozpoznání minulých omylů jsme odsouzeni k jejich neustálému opakování v budoucnu - a že nejde o prázdné poučování, na to stačí se podívat na osudy výborných mladých rodin z 90. let. Nebo koneckonců i nadějných napajedelských importů z přelomu tisíciletí. Přesah do úvahy, že pak zákonitě nemůžeme zvládnout plně využít ani klisny zařazované do chovu v současné době, už nám uniká úplně.

Oprávněná námitka může znít - rodiny jsou přece záležitostí chovatelů, ne fanoušků. Jenže to není tak docela pravda, zejména s tím, kolik nadšenců u nás zkouší připouštět. A navíc, rodiny, konkrétně "národní" rodiny, k plnokrevníkovi prostě patří. A český fanoušek to svým způsobem tuší - díky neuvěřitelné práci dr. Lercheho mu to bylo vštípeno do hlavy často velmi záhy a důkladně. Jen k tomu mnoho z nás vnitřně úplně nedospělo: k tomu, JAK MOC jsou plnokrevné rodiny zásadní od samého počátku plnokrevníka a jakou skutečnou hodnotu znamenají.

Proto vznikl tento článek. Troufám si totiž říci, že pokud se znovu nenaučíme chovat rodiny, nebude náš chov plnokrevníka úspěšný nikdy.

Pohled do světa

Tvrzení, že "národní" či lokální rodiny k plnokrevníkovi neodmyslitelně patří, může být pro řadu čtenářů novinkou. Je to však naprosto přesné vyjádření a já vás zvu na malou exkurzi kolem světa.

Země chovající plnokrevníka se v zásadě dělí na dva typy. První tvoří jakýsi "centrální chovatelský svět": západní Evropa a USA. Po celé 20. století probíhaly čilé vzájemné výměny plemeníků i chovných klisen v obou směrech přes Atlantik a "moderní plnokrevník" v "západním" slova smyslu je dnes stoprocentní směskou obou kontinentálních chovů. Nejryzejší základy tomu položily importy Nasrullaha, Princequilla či Ribota do USA (a mnoha dalších před nimi i po nich); v opačném směru samozřejmě především moderní skupování synů Northern Dancera či jejich produkce do Evropy. Pokud existují výjimky z tohoto mixování, tak jsou spíše na americké straně než na té evropské: USA si stále drží řadu původních a někdy početně slabých hřebčích linií, o které Evropa nikdy neměla zájem.

Na tomto místě si dovolím malou odbočku k onomu americko-evropskému směru, který zůstává historicky opomenutý, ale fungoval už velmi dlouho před "nějakým Northern Dancerem." Hned počátkem 20. století se do Evropy in utero dostal Broomstickův syn Sweeper II, vítěz Two Thousand Guineas a posléze francouzský plemeník. V Evropě zanechal několik klasicky úspěšných koní, ale ironií osudu z jeho ve Francii zplozených dcer těžila opět Amerika, kde Sweeperova krev doputovala až k velkým rodinám Mr. Prospectora a Zenyatty, nebo například přes Shareef Dancera zpět do Evropy k Dubawimu.

Relic - poválečný americký vliv v Evropě

Jen šest let po válce připouštěl ve Francii Relic, vnuk Man o'Wara prochovaný na Commanda. Z Relika se stal hřebec s obrovským významem pro evropský chov se jmény jako Reliance, Fortino, Known Fact či vzdáleně Surumu a Mtoto, a jinak samozřejmě byl také dědem Behistouna. Není bez zajímavosti, že Relikovým vnukem byl Bletchingly a pravnuky Kaapstad s Octagonalem, plemenické superhvězdy Austrálie a Nového Zélandu; Relikův americký syn Olden Times zase jako plemeník uspěl na domácí půdě až ke jménům jako Salt Lake či Awesome Again. Relic se tak, dnes trošku úsměvně, stal naprosto zapomenutým celosvětovým vlivem v dobách, kdy se vyvážela jednotlivá zvířata, nikoliv shuttle stallions pro 200 klisen ročně.

V šedesátých letech Relika následoval Hyperionův pravnuk Traffic s ryze americkou mateřskou částí rodokmenu, který se ve Francii dokonce stal šampionem plemeníků a časem velmi vlivným prvkem steeplechase chovu. Do Evropy byl jako roční zakoupen i Hyperionův vnuk a Forliho syn Thatch, šampion mílařů a v chovu šampion mateřských otců. Americkým odchovancem koneckonců byl i skvělý Mill Reef, který s poctivou čtvrtinou pravé americké krve Black Toneyho a Count Fleeta celý život připouštěl na National Stud. Nelze nedodat, že Američanem jak poleno byl samozřejmě i evropský nejsvětější šampion Nijinsky, ve třetí generaci tříčtvrtinový produkt "made in USA", což je charakteristika sdílená s "evropským králem plemeníků" Sadler's Wellsem. Zatímco takový americký fenomén jako Secretariat byl v druhé generaci poloviční Evropan... Toliko ke způsobu, jakým se dělá plnokrevník "na západě," velmi intenzivně nejméně posledních 50 let.

Na dostihové mapě jsou ale samozřejmě i jiné státy než Británie, Francie a USA: především Austrálie a Nový Zéland, Japonsko, země Jižní Ameriky a Jižní Afrika. Není spravedlivé říci, že tyto státy nikdy "neměly co nabídnout" tomu "centrálnímu" světu, protože se tak čas od času dělo - třeba prostřednictvím slavného australského Carbina či vynikajícího argentinského Forliho. Našim fanouškům znalým spíše legend než historie připomeňme, že Forli byl otcem Forega a třetím otcem Sadler's Wellse. A svým způsobem se něco podobného děje i dnes, například s potomky Sunday Silence, kde nejen v Evropě září potomci Deep Impacta, ale také jeho ojedinělým exportovaným synům se dobře daří i v severní a jižní Americe. Naopak jihoamerický fenomén Southern Halo je otcem More Than Readyho, vynikajícího otce v USA i Austrálii. I přes tyto nepopiratelné úspěchy okrajových chovů byl však směr importů vždy jednoznačný: z Evropy či USA do těchto okrajových zemí, a to okrajových jak významem, tak samozřejmě geograficky.

Zásadní je, co se v těchto zemích s importovanou krví dělo. Je samozřejmé, že chovatelé se snažili drahocenné importy - mnohdy přes kus zeměkoule a nějaký ten oceán, nebo před érou leteckých transportů - co nejvíce využít: úspěšní hřebci zakládali místní hřebčí linie a klisny rodiny. Pro úplnost podotkněme, že lokální hřebčí linie jsou leckde obrovskou částí úspěchu místních chovů, což je však nad rámec tématu tohoto článku. Jenže právě ony také vykazují jakousi "omezenou životnost" a dříve či později bývají nahrazeny novými a progresivnějšími importy, jak se naposledy a tragicky rozsáhle stalo Austrálii s Danehillem. Naproti tomu rodiny dokázali místní chovatelé vždy využívat daleko dlouhodoběji - jako skutečné skálopevné základy místních chovů.

Pro příklady nemusíme chodit daleko: jak famózní Winx, tak někdejší australská superhvězda Lonhro pocházejí z dvanáctigeneračních novozélandských rodin. Málokdo v našich končinách ví, jak se rodina Winx vyvíjela: v 80. letech z ní vzešlo několik grupa 1 koní a ještě předtím vítězka novozélandského derby 1972 Classic Wave. V padesátých letech běhal El Khobar, který vyhrál špičkový Doomben Ten Thousand a v menších Warwick Stakes (ano, tom dostihu, který Winx získala třikrát) porazil Koně roku Syntaxe. Další sezónu El Khobar v USA proháněl vítěze amerického Palos Verdes Handicapu a ustanovil traťový rekord Santa Anity na 1300 metrů. A pořád nekončíme: mezi lety 1913 - 1915 řádila na Novém Zélandu mnohonásobná velká vítězka Warstep, mj. vítězka Auckland Cupu, a její pravá sestra Warlove vyhrála novozélandské Oaks 1919. Jejich starší sestra Stardancer dala vtipně opět vítěze Auckland Cupu Starland a vítězku Oaks Starmist, a právě pravá sestra Starlanda jménem Spotlight prodloužila rodinu směrem k Winx. Ještě v 19. století se pak narodil výborný Menschikoff, vítěz historického ekvivalentu New Zealand 2000 Guineas a přední kůň od 800 do 2800 (!) metrů. A konečně, přímo z importované prazakladatelky The Giggler se narodil Vanguard, vítěz King's Plate - pozdějších Queen Elizabeth Stakes, další trojnásobné kořisti Winx o neuvěřitelných STO ŠEDESÁT LET později.

Přitom právě rodina Winx určitě nepatřila ke konvenčně nejúspěšnějším a v popsané historii bylo několik cca třígeneračních "pauz" mezi produkcí velkých koní. Umí si český čtenář představit míru nutné trpělivosti, chovat plnokrevnou rodinu po tři generace bez produkce jedničkového vítěze...? Dnes už neznámí novozélandští chovatelé takto uchovali budoucí rodinu nikoho menšího, než vskutku fenomenální Winx.

Podobné mnohagenerační rodiny ovšem kromě Austrálie, kde patří k nejvýraznějším, najdeme doslova po celém světě. Již zmíněná argentinská legenda Forli, hvězdní místní plemeníci Equal Stripes či Farnesio i "celoamerický" Kůň roku Invasor pocházejí z cca pětigeneračních argentinských rodin. Siphon, skvělý rival Cigara z pozdních 90. let, byl sedmou generací brazilské rodiny. Captain Al, výborný jihoafrický plemeník přelomu tisíciletí, pocházel z šestigenerační lokální rodiny. Japonsko je poněkud jiným případem a s fanatickými importy plemeníků cestovala do Japonska i spousta klisen elitních původů, ale přesto i Japonci chtěli a dokázali chovat rodiny. Z cca pětigeneračních pocházeli například členové japonské dostihové Síně slávy Shinzan, Kodama či Oguri Cap; Tokai Teio z šestigenerační a bělouš Mejiro McQueen dokonce z osmigenerační. Matka Takeshiby O, účastníka Washington D.C. International v pozdních šedesátých letech, pocházela sice z importované klisny, ale zase členky sedmigenerační australské rodiny. A těsně před publikováním článku se objevil i krásný příklad Lei Papale, čerstvé vítězky Gr.1 Osaka Hai 2021, jejíž desátá matka Florries Cup, vnučka St. Simona, byla do Japonska importována v roce 1907.

Přitom je velmi na místě zdůraznit, o čem mluvíme: pětigenerační rodina není pět klisen, bývá to cca 50 let chovu. Zkoušení dcer, vnuček, pravnuček... a tak dále. Jinými slovy, světově obdivované úspěchy často stály místní chovatele desítky let práce.

Německo

Pozoruhodné je, že stejnou cestou se nevydaly jen geograficky izolované země, ale také kontinentální Německo. To se postupem času dokonce stalo synonymem "chovatelství rodin." Stačí připomenout ty nejznámější: Ordinate směřující k napajedelské Sachertorte, nar. 1922 - rodinu derbyvítězů Ordose a Orofina, jež se s potomstvem Marie de Ken nyní úspěšně zabydluje ve Francii; rovněž do Napajedel směřující Wally, nar. 1930, s legendární Waldrun, klasiky Waidwerkem a Windwurfem a nedávným vítězem Arc de Triomphe Waldgeistem; tesiovskou rodinu Nixe, která dala Německu Neckara s Nebosem, Maďarsku Nostradamuse a na přelomu tisíciletí několik klasických vítězů včetně Next Deserta; poválečnou, ale vynikající plemenickou rodinu Kaiserwürde se jmény jako Kaiseradler, Kronzeuge, Königsstuhl, Kamiros plus anglická klasická vítězka z přelomu tisíciletí Kazzia; a konečně třeba nepříliš vzpomínanou, ale famózní rodinu Britky Alveole, nar. 1889, která v prvních generacích dala Alchimista s Arjamanem a později Lombardova otce Agia, aby novému tisíciletí dala nejen klasicky úspěšné koně v Německu, ale pod irskou vlajkou také samotného nepřekonatelného Galilea.

German engineering: Dschingis Khan, syn anglického mílaře s pětigeneračním německým původem po matce

Analýza německého chovu by samozřejmě vydala na samostatnou knihu. V každém případě, Němci se nebáli ani domácí krve, ani té importované: v pozoruhodné šíři rozvinuli mnohagenerační domácí linie odvozené od Dark Ronalda (Herold - Birkhahn - Surumu) a Isinglasse (Landgraf - Ticino) počátkem 19. století, ale obdobnou službu udělal i britský Tamerlane od konce 60. let díky Dschingis Khanovi s Königsstuhlem, a možná ho jednou bude následovat i Američan Big Shuffle se synem Areionem. Stejně tak platí, že vedle monstrózních 15 generací rodiny Alveole byli Birkhahn, Surumu i třeba Acatenango potomky importovaných klisen. Pravdou však je, že i jejich rodiny se Němci pokusili udržet, jen v těchto případech neúspěšně. Současné mezinárodní vavříny ale sbírají ony archaické předválečné rodiny, které si Němci nenechali proklouzout mezi prsty ani ve chvílích triumfů moderních hvězd.

Připusťme přitom, že v německém podání jde o neuvěřitelně úspěšnou strategii. Nikoliv o novinku - vždyť Urban Sea vyhrála Arc před třiceti lety a Američané museli překousnout porážky od Hitchcocka, po otci vnuka Waldrun, ještě o 20 let dříve. Koně jako Monsun, Acatenango a konečně i Animal Kingdom (pětigenerační německá rodina) však vydobyli německému chovu neuvěřitelný mezinárodní respekt a nenalhávejme si, že právě desítky let cílevědomé péče o rodiny nejsou jeho základem: pokud od toho navenek odrazuje podíl importů na německém chovu, pak naopak všudypřítomný podíl historické domácí krve i pravidelné mnohastránkové rozbory rodin ve starých německých časopisech (viz níže) mluví za vše.

Závěrem můžeme ještě rychle nahlédnout k našim druhým severním sousedům, tedy do Polska. I Polsko je známé úspěšným chovem rodin spíše než jakýmikoliv pokusy držet lokální hřebčí linie - k tomu Polákům vždy sloužily překvapivé (a překvapivě úspěšné) importy. I polských rodin je celá řada a nebudu předstírat jejich detailní znalost; podívejme se však na několik nám známých jmen: Tankred - šestigenerační rodina Italky Tartany, Kolorado - šestá generace vynikající rozsáhlé rodiny Kwadrygy, Magnus - šestá polská generace původem německé Miramare, Scater - šestá generace Skarbonky, Duce - osmá generace další rozsáhlé rodiny Dogaressa, dcery pozdější napajedelské klisny Croix d'Augas; Cieszymir - sedmá generace rodiny Cromford, Juventus - šestá generace německé Jalty ze skvělé Tesiovy Jacopa del Sellaio. Opět není žádnou náhodou, že polský Galileo, Gr.1 vítěz v Cheltenhamu, pocházel ze sedmigenerační rodiny Gaff, a nedávná senzace Tunis, který nyní působí ve francouzském chovu, dokonce z desetigenerační rodiny Tarantelly. Jinými slovy, i Poláci se na dostihovou mapu Evropy dostali s vlastní předválečnou krví, a chceme-li poctivě připomenout Pawimentovy úspěchy z pozdních 70. let, pak i na nich měli vedle spousty importované krve svůj poctivý třicetiletý podíl.

Ukázky PRAVIDELNÝCH a po několik dekád publikovaných materiálů o rodinách v německém Vollblut: Zucht und Rennen. Kliknutím zobrazíte v plné velikosti.

Shrneme-li tuto část našeho povídání, rodokmeny předních koní prakticky všech turfově "okrajových" zemí vždy vykazovaly podobné znaky: snahu dlouhodobě pečovat o rodiny, ať už již prověřené, nebo nově zakládané na importovaných klisnách... A zároveň s tím připouštění buď domácími hřebci z dostatečně kvalitních linií, nebo rovněž importy.

Není žádnou náhodou, že na nejslavnější éru napajedelského chovu a našeho turfu sedí PŘESNĚ stejná charakteristika.

Povrchně se možná zdá, že se tohoto systému držíme dodnes - vždyť importy vždy tvořily nedílnou část dostihového provozu a chovu plnokrevníka všech "okrajových" zemí, stejně jako je tomu dnes u nás. Klíčová a chybějící je však ona "snaha dlouhodobě pečovat" o chov, a to nejen o rodiny. Připomeňme si vůbec poslední naše pokusy využít syny plemeníků: Donegal pravidelně připouštěl naposled počátkem tisíciletí, případy Mill Pond - Vernius a House Rules - Socr House snad ani není možné brát vážně a představa získat pro chov syna Ray of Lighta už snad ani nikomu nepřišla na mysl. Netřeba zdůrazňovat, že pokračovatele nezanechal nejen Rainbows For Life z české produkce, ale ani Look Honey s Egertonem.

I pokud připustíme, že cesta stále kvalitnějších zahraničních hřebců by měla něco do sebe, s klisnami bohužel také nejdeme dobrou cestou. Na tomto místě připomenu pouze dva roky starý statistický údaj, podle něhož mělo 50% klisen v českém chovu plný zahraniční a dalších 30% maximálně dvougenerační český původ; tradiční český chov zastupovalo 14% matek. Řečí čísel šlo o 44 klisen z DVACETI RŮZNÝCH RODIN, přičemž nazývejmě věci pravými jmény: 2 klisny nejsou rodina, ale pokraj vymření.

Naše strategie využití klisen si ale bezesporu zaslouží detailní analýzu, ne povrchní dojmy. V návaznosti na tento článek je již připravována a společně se na výsledky podíváme v nejbližších dnech.

V každém případě je možné říci, že narozdíl od Němců, kteří si své nejcennější rodiny pečlivě ochraňovali i v éře takových moderních úspěchů importované krve, jakými byli Acatenango a Lomitas, my jdeme cestou masového zkoušení neprověřených klisen na úkor fatální devastace našich prověřených, dlouholetých rodin. Navíc bez sebemenší snahy budovat hřebčí linie - alespoň ty cca čtyřgenerační, na kterých většinou stojí lokální chovy, nebo alespoň dvou-až tří generační, které jsme ještě se syny Masise a Detvana zkoušeli. A připusťme, že Silver s Lincolnem rozhodně nebyly žádné chovatelské omyly.

Jinými slovy, ať už se s naším chovem pokoušíme o cokoliv, rozhodně to neděláme tak, jako chovatelsky úspěšné státy celého světa a všech myslitelných polokoulí.

Rodiny v historii

Evidence rodin v nejranější éře plnokrevníka

Už tedy víme, že plnokrevné rodiny v zahraničí se těší velké pozornosti a péči chovatelů. Kam až tento pohled sahá, to je sporné: přinejmenším autorce se do rukou zatím nedostala žádná moudra chovatelů třeba z takového sedmnáctého století. Víme však, že počátky plnokrevníka už znaly úspěšné sourozence: byli jimi například nejlepší potomci Godolphin Arabiana Lath a Cade. Také Darley Arabianovu linii neprodloužil legendární Flying Childers, ale jeho pravý bratr Bartlet's Childers, praděd Eclipsův, který nemohl být trénován pro krvácení z nosu (nechce se ani přemýšlet, kolik "moudrých" chovatelů by v tomto momentu zabilo plnokrevníka). Ostatně, výmluvná jsou i pojmenování klisen z prvních generací plnokrevníka jako "Sister to" - tedy sestra určitého známého koně, a šlo o pojmenování děděná po matce, stejně jako dnešní konvence.

V každém případě, dostihový svět na cvrnknutí do nosu, že rodiny mají něco do sebe, nečekal nijak dlouho. Za jednu z nejslavnějších rodin je dodnes považována rodina Highflyerovy dcery Prunelly, narozené roku 1788, matky vítěze Derby Pope i vítězky Oaks Pelisse. První dcera Prunelly jménem Penelope dala dva vítěze Derby a zásadní plemeníky Whalebone a Whisker, druhá dcera Parasol dva vítěze Two Thousand Guineas, další dcera Pledge Derbyvítěze Tiresiase, čtvrtá dcera Pope Joan tři vítěze Guineas i Oaks a pátá dcera Prudence dva vítěze Guineas... Neuvěřitelné skóre deseti klasických vítězů v druhé generaci podtrhla pravá sestra Whalebona s Whiskerem jménem Web, z jejíž rodiny pocházeli další slavní koně včetně dvojnásobné klasičky Cobweb a jejího syna, rovněž dvojnásobného klasika Bay Middletona. I díky tomuto fantastickému klanu si rodina později vysloužila číslo 1 v klasifikaci Bruce Lowea.

Potomstvo Prunelly však přece jen žilo v rané éře klasických dostihů a podobná dominance se už příliš neopakovala. Chovatelům přesto neuniklo, že obdobný jev se v menší míře neustále vracel: historie turfu dnes zná řadu "matriarchs," velkých klisen, které založily vynikající rodiny. Bezesporu by sem patřily například Catnip s dcerami Nera di Bicci (odtud německá rodina Nixe) a Nearkova matka Nogara, dále třeba Američanky La Troienne a Rough Shod II - prabába Buckpassera a pra-prabába Sadler's Wellse, britská Mumtaz Mahal - bába Mahmouda a Nasrullaha, a nakonec i Kanaďanka Natalma, samozřejmě matka Northern Dancera, abychom jmenovali skutečně jen legendární jména mezi početným výtečným potomstvem.

Proč byly dobré rodiny pro chovatele klíčové? Odpověď leží v dnes námi hluboce ignorované, ale zmíněné a neotřesitelné pravdě: i slavná chovná klisna totiž dává slabé potomstvo. Secretariat měl polosestru Swansea, která se neumístila z deseti startů, a z deseti pravých nebo tříčtvrtečních sourozenců Phar Lapa nestál za nic ani jediný.

Festa, dodnes velikánka německé historie

Škála, na které se úspěšnost chovné klisny může pohybovat, je tak obrovská: v dobrém případě alespoň na konstantní produkci malých vítězů. V lepším případě na produkci skutečně dobrého koně... a v nejlepším na jejich opakované produkci. Kdo by nechtěl klisnu kalibru Fausty - slavné italské matky tří derbyvítězů, Plucky Liege - matky tří předních francouzských koní a navíc čtyř zásadních plemeníků, nebo Festy, slavné německé matky pěti velkých vítězů. V ještě lepším případě pak třeba fenomenální Hasili z přelomu našeho tisíciletí, která dala šest milionářů a dva další Gr.1 umístěné potomky...

Teď tyto slavné klisny porovnejme nejen s matkou, která má potíže dát vůbec vítěze... ale i jejíž dcery mají stejnou potíž dát vítěze... a vnučky, které neumějí dát vítěze. A nebo dají jen několik podprůměrných vítězů tam, kde konkurenční rodiny dávají vítěze konstantně a tu a tam přidají nadprůměrného až výborného potomka.

Kvalita rodin zkrátka nemohla být chovatelům jedno nikdy v dějinách a také nebyla: ekonomický dopad je až příliš velký. A to nejen na přímých výhrách potomků, ale i na tržní hodnotě zvířat, ať už přímých sourozenců nebo klisen - budoucích matek. Asi není třeba polemizovat o rozdílu ceny sourozence vítěze Derby, malého vítěze kdesi z Irska a sourozence dvou nezvítězivších koní... A co se klisen týče, i moderní doba dobře zná mnohamilionové bitvy o "broodmare prospects" - výtečné klisny právě odcházející z dráhy, stejně jako o sestry na dráze úspěšných hřebců i o jejich hříbata.

Chovatelé totiž dávno velmi dobře vystihli zásadní věc: třebaže ve světě genetiky není nikdy nic jisté, empiricky je velmi pravděpodobné, že pokud klisna dá pět vítězů, dá i dalších pět a totéž může snadno zopakovat její dcera. A pokud byly matka nebo bába klasickými vítězkami, vždy stálo za pokus, zda klasického vítěze dá i sestra, dcera nebo vnučka. V dobrých rodinách se zkrátka produkce dobrých koní opakuje: někdy ve skutečně bezprostřední rodině, někdy trochu dále, viz Winx. Ale v každém případě taková rodina vždy znamená zvýšení pravděpodobnosti narození skutečně dobrého koně, a často ne jednoho.

Čistě pro zajímavost, důležitost rodiny zastával už hrabě Georg von Lehndorff, v druhé polovině 19. století vedoucí chovu hřebčína Graditz a později čestný člen britského Jockey Clubu - že by odtud německý fanatismus pro rodiny? Do dějin samozřejmě vešly i rodiny Federika Tesia - Delleana, Buonamica, Tofanella i nejslavnější Catnip. Na tomto místě však stojí za zmínku, že maestro se Donatellových úspěchů i Nearkovy evropské slávy dočkal jako sedmdesátiletý a Ribota běžet už neviděl; teprve mladé rodiny těchto velikánů (Nogaře bylo v době Nearkova narození 7 let) bohužel víceméně skončily po Tesiově smrti rozprodáním do okolních států.

Podobně slavné rodiny si však drželi i další velcí chovatelé v dějinách: lord Derby s Canterbury Pilgrim či Hyperionovou bábou Serenissimou, J.B. Joel s Absurdity, Marcel Boussac s Banshee... co jméno, to pojem historického chovu. Nelze nezmínit i klan Aga Khanovy Mumtaz Mahal, a že zdaleka nejde o překonanou strategii, o tom nejlépe svědčí jakékoliv nahlédnutí do původů dnešního Aga Khan Studs se slavnými R, S, E a Z rodinami. Ostatně, Zarkava je po jednom století a deseti generacích přímou pokračovatelkou Mumtaz Mahal pod vlajkou chovu Agy Khana...

Je-li libo návštěva u amerických chovatelů, Alydar pocházel ze čtyřgeneračního chovu Calumet Farm a Nureyev z třígeneračního chovu Claiborne, a to v zemi, kde market chovných klisen čile kvete; sám E.P. Taylor odchoval Northern Dancera z koupené matky, ale jeho syna Vice Regenta ze čtyř generací a dvou plemeníků vlastního chovu. Phippsova rodina se starala nejen po čtyři generace o rodinu šampionky Personal Ensign, ale i pět generací o rodinu Ruffianiny matky Shenanigans, než z ní vzešel vítěz Kentucky Derby Orb. A závěrem už jen nahlédněme pod pokličku Juddmonte Farms, která si nejen pečlivě hýčká celý třígenerační výše zmíněné Hasili, včetně čtyř dcer - jedničkových producentek a někdejších dvou synů ve vlastním stallion rosteru; její rodinu chová už po pět generací a čerstvě slavila klasické umístění v roce 2020 i s Quadrilateral, rovněž dcerou i vnučkou homebred plemeníků. Inu, tak se dělá chov.

Tourbillon (1928) a Darshaan (1981): dva šampioni francouzských plemeníků, druhá a devátá generace Boussakovy rodiny Banshee

Jinými slovy: schopnost rodin fungovat jako určitá samostatná jednotka je již dlouho empiricky neoddiskutovatelným faktem plnokrevného i teplokrevného chovu. Moudří chovatelé vědí, že s klisnou z dobré rodiny jejich šance na dobré hříbě výrazně roste. Co je tedy důvodem dobré rodiny dále nechovat? To je otázka ušitá na tělo českým chovatelům.

Co je vlastně "dobrá matka?"

Odpověď na tuto otázku není tak těžká, jak by se mohlo zdát. Historicky byla za dobrou matku považována klisna, jejíž hříbata dokázala vítězit. Ačkoliv alespoň pokus o genetické vysvětlení jsem, pokud si pamatuji, nikdy neviděla, procházení rodokmenových databází skutečně pravidelně ukazuje klisny, které dokáží dát 11 hříbat - a navzdory vší pravděpodobnosti vše vítěze. Secretariatova matka Somethingroyal dala nejen neuvěřitelných 18 hříbat, ale z 15 startujících 11 vítězů a další 2 umístěné, a za dobrou matku by byla považována i bez dvou vynikajících synů. Jelikož ale dala nejen Secretariata a výborného plemeníka Sir Gaylorda, ale také klasicky umístěné First Family a Syrian Sea a Gr.1 umístěného Somethingfabulous, právem vešla do dějin jako matka vynikající.

Odlišnou, ale neméně ceněnou kategorií jsou pak "legendární" klisny, přičemž v žádném případě nejde o terminus technicus, pouze prostý popis nehynoucí historické slávy. Sem by patřila zmíněná Fausta, v Itálii oslavovaná i po dlouhých desetiletích pro produkci pravých bratrů Meissonier, Michelangelo a Melozzo da Forli, vše vítězů Derby Italiano; rovněž zmíněná Plucky Liege, matka fundamentálních plemeníků Bull Dog, Sir Gallahad, Bois Roussel a Admiral Drake. Zatímco legendární Teddyho syny a americké plemeníky netřeba představovat, připomeňme, že Bois Roussel byl mateřským otcem Petite Etoile a St. Paddyho, zatímco Admiral Drake navždy změnil dějiny s americkým vnukem Turn-To, nesmírně vlivným plemeníkem, jehož pravnuk Sunday Silence a pra-pravnuk Sadler's Wells jsou jen třešničkami na dortu.

Jinými slovy - jde o klisny, jejichž potomci byli takovými velikány, že dnes už nikdo neřeší, co dokázala (nebo nedokázala) ostatní hříbata. Pro zajímavost, právě Plucky Liege dala ještě šest vítězů, z toho čtyři stakes koně. Možno říci, že s moderní érou se klasifikace někdejších "legendárních" matek změnila: s klisnami typu zmíněné Hasili, Toussaud nebo také mladé You'resothrilling - a možná i internetu - produkce několika výborných potomků přestává překvapovat, a tak jsou spíše považovány za jakési "profesionální matky." Uvidíme, jaký status jim přisoudí historie.

Třetí kategorií "úspěšných matek" pak jsou zakladatelky rodin, které bezprostředně mohly (nebo nemusely) zklamat v chovu, ale prostřednictvím dcer založily dlouhodobé úspěšné rodiny - rodiny produkující velké vítěze nebo plemeníky generaci za generací, které se neustále větví a nabírají na síle. Sem bezesporu patří třeba legendární americká La Troienne a nebo Mumtaz Mahal, jejíž rodina je takřka slovy nepopsatelná a její schéma, sahající od Mahmouda s Nasrullahem přes Shergara až k Zarkavě a Cracksmanovi, je možno shlédnout zde na webu. V rámci spravedlnosti dodám, že rodina La Troienne je zodpovědná za takové americké hvězdy nedávných let, jako Super Saver, Mineshaft a Eight Belles, nebo dokonce za loňského vítěze japonské trojkoruny Contraila.

Mumtaz Mahal (1921) a La Troienne (1926), jejichž rodiny produkují klasické vítěze do dnešních dní

Tyto tři případy jsou oficiálně nikdy nedefinované, ale historicky vždy vážené kategorie plnokrevných matek.

Definice špatné matky je složitější. Opět historicky jsou totiž slavné i klisny, které daly jediného dobrého potomka. Můžeme zmínit třeba případ kontroverzní Blanche, matky Blandforda, jejíž dcera Nun's Veil byla soupeřkou klasiků, ale sama jen stakes klisnou; ostatně sám Blandford nebyl žádným zázrakem s nohama, které ukončily jeho kariéru po čtyřech startech. (Jak dnešní doba zapomíná, že?) Jinak je však obtížné říci, jestli toto skóre činí Blanche špatnou nebo dobrou matkou. A obdobně asi nikde nenajdeme definici, jestli klisna s polovinou vítězů mezi potomky je špatná nebo dobrá matka.

Z praktického hlediska právě v takovém případě často přichází ke slovu plnokrevná rodina. Moudří chovatelé totiž znají hlubokou pravdu zmíněnou u Winx: totiž že plnokrevné rodiny si rády vyberou svou "generaci mimo," bez bezprostředních velkých úspěchů. Někdy jde pouze o slabší matku, jejíž produkce je opět už výborná; jindy jsou k vidění i skoky o dvě, tři generace. Aby svět nebyl dost složitý, dostihová historie skutečně zná nejeden příklad, kdy na zdánlivě slabé rodině v několika posledních generacích byl odchován velký dostihový kůň nebo i plemeník. Příkladem budiž nikdo menší než fenomenální vítěz Trojkoruny American Pharoah, jehož rodina není nic úplně k vychloubání.

Black Cherry, vítězka jednoho dostihu v hodnotě 100 liber

Vrátíme-li se zpět k Blanche, ukáže se, že tato "slabší klisna" - mimochodem nikdy v kariéře neumístěná - byla polosestrou dvojnásobné klasičky Cherry Lass a klisny Jean's Folly, jejíž syn Night Hawk získal St. Leger. Matkou všech tří klisen byla Black Cherry, kariéra viz foto, polosestra předního středotraťaře a úspěšného plemeníka Bay Ronalda. Půjdeme-li naopak k potomstvu Blanche, pak zmíněná Blanchina dcera Nun's Veil se časem stala bábou výtečné Sun Chariot, vítězky trojkoruny klisen; pravnučkou Nun's Veil byla oaksistka Carrozza a pra-pravnukem dvojnásobný derbyvítěz Santa Claus. Dnes už tedy máme přehledně jasno, jak Blanche a celou její rodinu zařadit; ve své době by však nejlépe udělal ten, kdo by nespoléhal na její vlastní kvality a Blandfordovo zchromnutí, ale na její sourozence a předky.

Pravdou však je, že historie nezná moc "špatných rodin." Je to tak trochu z podstaty věci, protože špatné rodiny zkrátka dříve nebo později zanikly a mnoho slávy nenadělaly. V historických archivech se ale případy jakýchsi "slabých výhonků" skutečně dají najít: typicky jde o "rodinu", která po tři, čtyři generace vyprodukuje tři, čtyři hříbata, samozřejmě bez jakýchkoliv úspěchů, a konečně po zásluze zaniká. Jde však - opět z podstaty věci - spíše o náhodné objevy, protože není důvod podobné rodiny mapovat a zaznamenávat. A co se týče "úspěšných" rodin, ty samozřejmě existují na různých úrovních: není jen "klasický chov" a chov velkých vítězů - právě zmíněné Německo si například drží řadu rodin na cca listed úrovni, odkud jen ojediněle vykoukne grupový kůň. A stejně tak existují skutečně lokální rodiny malých vítězů, jak o tom vědí například právě čtenáři knihy o La Lézarde, která pocházela z rodiny mnohonásobných malých vítězů ve Francii, Belgii a dokonce i severní Africe. Na druhou stranu je otázkou, kam až zacházet: rodina českých čtyřkových klisen už žádnou velkou naději na úspěch dávat určitě nebude.

Když už jsme se dotkli tématu zanikání rodin, i tady je k vidění jeden zajímavý fenomén, a sice úpadek rodiny s upadající kvalitou plemeníků. Na počátku obvykle stojí připuštění slabším (nebo třeba mladým a neprověřeným) hřebcem. Pokud se plemeník i jeho dcera "nepovedou", často klisna míří do dalších rukou. Může být vyzkoušena v chovu s jakousi "druhou ligou" plemeníků... a pokud neuspěje, klesají její dcery ještě o řád dál, k třetiřadým lokálním a pramálo známým hřebcům a a posléze k vymizení. Takové případy jsou k potkání například ve francouzském chovu a podobný osud občas postihl také potomky slavných, avšak v chovu neúspěšných amerických klisen.

V návaznosti na to je nutné podotknout, že žádná rodina nedokáže dávat hříbata "sama ze sebe." Neboli: vždy jsou potřeba i dobří plemeníci. Co je dobrý plemeník, nebo potenciálně dobrý plemeník, to je otázka nikoliv k zamyšlení, ale na další článek, protože i v tomto ohledu má historie a svět podstatně víc jasno, než my v České republice. V každém případě však platí - a jde opět o historický, celosvětový fenomén - že špičkové rodiny zkrátka potřebují kvalitní hřebce. Je pravdou, že mnohokrát v historii se v rodokmenech slavných koní objevilo pramálo známé jméno plemeníka... ale téměř nikdy takové případy nebyly spojené přímo s rodinami, natož opakovaně po několik generací. Jednou z mála známých výjimek je výborná Reprocolor, dcera Jimmyho Reppina, který však i přes velmi omezený úspěch v chovu byl výtečným mílařem. Čistě empiricky ovšem platí, že při otevření seznamu potomstva libovolné elitní matky bývají soupisy jejích partnerů opravdu impozantní čtení. Vezmeme-li v úvahu, že teoretickou snahou by mělo být zlepšovat rodinu s každou generací, je volba co nejlepších partnerů veskrze logickým přístupem.

Už jen ve zkratce zmíním, že zcela samostatnou kapitolu v kvalitě rodiny hraje ještě jedno hledisko, a sice plodnost. Autorka není genetikem, nicméně opět empiricky může potvrdit: v dějinách skutečně existovaly rodiny, které přežívaly několik generací na jedné, dvou dcerách a pár hříbatech, než tyto pokusy nevyhnutelně skončily vymřením. Stejně tak ovšem existují i rodiny s děděnou vynikající plodností a není sporu, co je pro chovatele výhodnější varianta. Svět samozřejmě není černobílý, a tak někdy oba extrémy najdeme dokonce i u pravých sester... A o tom, jakou výzvou je pro chovatele vynikající dostihová, leč málo plodná klisna, od dob naší Sparty raději ani nemluvit.

V tomto kontextu je zajímavé, že v českém chovu ještě v 60. a 70. letech opakovaná jalovost nejednu matku stála život. Napajedla si úspěšné chovné klisny nechávala nezřídka do věku kolem 22 let a nepřekvapí, pokud byla utracena dvaadvacetiletá matka Biskaje Bisquitt, dvacetiletá Korisť a dejme tomu osmnáctiletá Aramo. Ale i u vynikající Korouhve, matky Korbela a Korana, je kolonka "utracena" v pouhých patnácti letech. Ve stejném věku byly utraceny Valja, pokračovatelka Vandoise; Loučka, pokračovatelka Lorraine; Libye, pokračovatelka Lyndory; ale také matka dvojnásobného vítěze Velké pardubické Mora a její dcera Mohyla téhož roku převedena do sportu. Importovaná patnáctiletá Flower Pie byla po třech letech jalovosti "vyřazena," ovšem totéž PK uváděla u Aramo. Musím ovšem přiznat, že v tomto ohledu srovnání zahraniční praxe, a to ani historické, nabídnout nemohu.

Rodina Latiny v kontextu řečeného

Knížka "Rodina La Lézarde" vznikla právě proto, že o českých rodinách a jejich vývoji, zejména za poslední dekády, toho dnes víme katastrofálně málo. Přitom právě rodiny, jak se snaží ukázat tento článek, jsou velmi podstatnou součástí chovu. Dokonce můžeme říci, že u plnokrevníka jsou spíše než otec a matka klíčové celá otcovská linie, mateřský otec a celá rodina. Do jaké míry a v jakém pořadí, to je otázkami na mnohahodinové polemiky dle osobních názorů. V každém případě mi až měsíc po vydání knihy došlo, že to byl jakýsi "krok zprostředka": namísto vysvětlení významu rodin a pak rozebrání konkrétních rodin přišla první knížka o La Lézarde - a teprve za ní pokulhává tento článek.

Doplnění tohoto článku zrovna rodinou Latiny je tak dílem okolností, ne nějakým "původním záměrem." Zpětně to ovšem vyšlo zcela geniálně, protože celá rodina La Lézarde - Latina jako by nám chtěla většinu fenoménů popsaných v tomto článku ilustrovat. Pojďme si její vývoj projít, protože výmluvnější příklad už těžko najdeme:

La Lézarde nepocházela z rodiny bezprostředně velkých jmen - právě několik generací před ní si rodina vybrala onu pověstnou "kvalitativní pauzu," a přiznejme, že už opravdu dlouhou. Prabába Mitidja však dala sedm vítězů a bába Mirabelle dokonce devět - a jak víme, to už svou kvalitu má.

V Československu La Lézarde dala dvě dcery, které přišly čtvrté v klasickém dostihu. Navzdory rozvážnému dobovému hodnocení rodiny tedy nepochybně šlo o úspěch, který si říkal o zařazení dcer do chovu s nadějí na velmi dobrou produkci. Skutečně se tak stalo a obě se skutečně odvděčily dcerami - klasickými vítězkami, přičemž tou starší a úspěšnější byla Latina.

Latiny chovná kariéra byla na naše poměry výstřel ke hvězdám: OSM JEDNIČKOVÝCH POTOMKŮ, mezi nimi vítěz Čs. derby, druhý z derby a vítězka Jarní ceny klisen. Pokud se vám zdá, že Latiny chovná kariéra jaksi zastiňuje nejednu výše popsanou matku... tak se vám to tak úplně nezdá. :)

A propos, ad kvalita hřebců. Mezi Latiny partnery bylo pět šampionů plemeníků, jeden prověřený otec a pět dalších původově výtečných plemeníků s jedničkovým potomstvem.

Latina dala devět hříbat a jedenáctkrát zůstala jalová. Její dcery podědily obojí - jak Latinka, která po třech potomcích již nezabřezla nebo nedala živé hříbě, tak Lakonie s Latinitou, které svorně daly po dvanácti hříbatech a vybraly si jen čtyři roky "volna." Lakoniina dcera Lakonka svou chovnou kariéru dotáhla ještě k větší dokonalosti, když dala 13 hříbat v řadě a dvě další vždy po roce jalovosti.

Co se týče dcer Latiny - čtyři z pěti dcer se staly matkami jedničkových koní a pátá matkou listed steeplera. Přitom Lamina dala jedničkové koně tři a Lakonie s Latinitou dokonce po pěti!!! Opět - pokud se vám zdá, že to je nemalý úspěch v kontextu výše zmíněných světově slavných klisen, tak se vám to v žádném případě nezdá. Latiny vnučka Lakonka by přidala dalších ŠEST jedničkových koní.

Latiny rodina tedy dala celkem 27 jedničkových koní ve 3 generacích rodiny a celkově tento úspěch - byť v českých poměrech - ve světovém měřítku v podstatě nemá obdoby, alespoň pokud je autorce po pětadvaceti letech procházení rodokmenů známo.

Vnučka Lakonka se stala významnou pokračovatelkou rodiny, avšak její dcery Lorellai a La Rainba nepatřily mezi její nejlepší potomky, s maximem umístění III.kat. Jako klisny z výborné rodiny a sestry jedničkových koní si však jasně říkaly o zařazení do chovu. Kde, opět v souladu s řečeným, posléze daly derbyvítěze Love Me a dva další jedničkové koně. Přitom jejich další chovnou kariéru a možnou ještě lepší produkci už výrazně poznamenaly vnější okolnosti, jak vysvětluje kniha.

Pokud vás napadá, že Latiny příklad byl záměrně vybrán nebo naopak článek zlovolně napasován na Latiny rodinu... pak v žádném případě :) Vysvětlení je prosté, plnokrevníka chováme téměř 300 let a chování hřebčích linií i rodin se v určitých aspektech neustále opakuje. Neznat tyto zákonitosti a nevyužívat jich ve vlastním chovu a na vlastních rodinách je OBROVSKOU ztrátou pro chov.

Je samozřejmé, že chov plnokrevníka není chemie a co vzorově dobře dopadlo u Latiny, to mohlo selhat v deseti dalších pokusech. Přesto je hloupost si tyhle šance ještě dál snižovat zatvrzelou ignorací oněch po staletí potvrzovaných zkušeností. A přesně to občas děláme: jak jinak si vysvětlit, že u nás klasicky umístěné klisny skáčou, čtyřkové rodí hříbata a mladé jedničkové matky se vyřazují z chovu? Přiznejme, že při nejlepší vůli tomu chovatelskému štěstí opravdu nechodíme naproti...

Abych však tuto kapitolu uzavřela: sečteme-li všechny údaje, Latiny rodina čítala 164 koní, z toho 33 jedničkové výkonnosti. Opět, hledejte obdobné procento kdekoliv v nejlepších světových rodinách... nemáte šanci najít. To ještě není zahrnuto sedm jedničkových překážkářů a výsledné číslo neodráží fakt, jakému zacházení rodina čelí v posledních letech.

Co se týče skóre 27 jedničkových koní na tři generace... fantastickým úspěchem by bylo deset, úspěchem i pět.

V roce 2020 byly připuštěna jediná pravidelně využívaná chovná klisna z rodiny Latiny. Dál asi bez komentáře.

Nyní se prosím zastavme. Nebudu se pouštět do složitějších úvah na téma situace českého chovu - ty si nechám až po dokončení slíbené analýzy využití klisen: poměru importů, nových rodin a historických rodin a délku využití matek v chovu. Opět totiž jde o data, která "jaksi" jako chovatelé nemáme k dispozici.

Tento článek má být jasným poselstvím, jak významné jsou rodiny v plnokrevném chovu. A také že s nimi je vždy spojeno skutečně dlouhodobé úsilí: co nejdelší kariéry chovných klisen, co nejintenzivnější využití jejich pokračovatelek, co nejlepší hřebci. Pokud jsem zmínila Winx, která se narodila z novozélandské rodiny po 160 letech, pak už jen dodejme, že Urban Sea se synem Galileem žili 100 let po zakladatelce své rodiny v Německu Alveole. Zlatou éru rodiny La Lézarde - což překvapivě nebyly klasické triumfy Latininých potomků, ale až produkce jejích dcer - dělilo od jejího dovozu "jen" 40 let. Když už o tom mluvíme - derbyvítěz Love Me, potomek elitní rodiny a dvou vynikajících plemeníků v Egertonovi a Look Honeym, byl koněm 6. české generace po 50 letech existence rodiny. No a taková Vapeta, jeden z posledních skutečných klenotů českého rovinového chovu, byla 8. generací rodiny Valencie po 80 letech existence...

Nebudu se stydět vytáhnout ani nefér steeplechase kartu, protože Hegnus je bezpochyby nejvýznamnějším současným koněm českého chovu: 8. česká generace a 70 let od zařazení Heimwehr do napajedelského chovu. Další vynikající válečník Talent - dokonce 10. generace rodiny Távol a 100 let českého chovu. A nedá mi to nezmínit i úspěch z trochu jiného soudku: "jen" 40 let chovu založeného na klisně s GH 33,5, avšak z vynikající rodiny (zakladatelka). Hned jedna z pouhých dvou dcer se umístila v Ceně zimní královny (1. generace) a z ní vnučka, stěží čtyřková vítězka (2. generace), dala čtyři české listed pravnuky (3. generace). Ve čtvrté generaci a po použití čtyř českých plemeníků (!!!), se narodila nezastavitelná mašina jménem Aztek. Pětinásobný jedničkový vítěz na rovinách, domácí NL a zahraniční Gd.1 vítěz na proutěnkách a jedničkový vítěz na steeplech. Pěkná pohádka, ne? Nebo spíše příklad, jak zkrátka běžně chodí plnokrevný chov.

Na první pohled je nesmírně absurdní, že tyto historické relikty našeho chovu dnes dokážou zastínit importované potomky Authorized, Nathaniela a dalších klenotů evropského chovu. Ale ruku na srdce: vážně vám to po přečtení tohohle článku nedává smysl...?

Aztek, mistrovské chovatelské dílo Františka Vocáska

K úvodnímu testu: