Chovatelský zápisník

Základy chovu: rodokmeny

- trocha plnokrevné matematiky a názvy základních pozic

Autor: Jana Němečková, publikováno: říjen 2019

Anglický plnokrevník má v koňském světě své výsostné postavení. Byl vyšlechtěn pro rychlost, a v této historicky nejvíce ceněné koňské vlastnosti je dnes nezpochybnitelným králem. Je také hrdinou dostihů, "sportu králů a královen" - a také mnoha šlechticů a v moderní době milionářů, což je meta, kterou jen tak některé koňské plemeno nepřesáhne. A kromě elitní výkonnosti a přízně má oproti svým soupeřům ještě jednu zjevně nadřazenou roli: zušlechťování ostatních teplokrevných plemen, což plnokrevníkovi vynáší úctu napříč koňským sportovním světem.

Naproti tomu, jedna věc plnokrevníky s jejich méně urozenými protějšky spojuje: pětigenerační původ či rodokmen (ang. pedigree), a nutnost mu rozumět.

Rodokmen každého koně je zásadní z jednoho důvodu: genotyp každého jedince je pevně určen genetickou výbavou jeho předků. Vybíráme-li spojení hřebce a klisny, žádný náhodný gen zvenku už nepřiletí; u narozeného hříběte se vždy projeví jen a pouze to, co mu předal některý z jeho předků v rodokmenu. Konkrétním úvahám, odkud a jak se mohou vlastnosti v rodokmenu dědit, se bude věnovat některý z následujících článků; zatím pouze podotkněme, že si prokazatelně nevystačíme pouze s otcem a matkou jako vzory budoucího hříběte. Proto je minimálně moudré pro laiky a naprosto zásadní a nenahraditelné pro skutečné chovatele znát rodokmen koně několik generací zpět.

V praxi se konvenčně používá grafický pětigenerační rodokmen, event. rodokmen zkrácený na 3-4 generace pro různé publikační účely. Obvykle jde o technický kompromis - v propagačních materiálech nemusí být na víc generací místo, ovšem v praxi se nezřídka stává, že při analýze není zdaleka dostatečných ani oněch pět "základních" generací. To už jsou ovšem nuance, ke kterým se ještě dostaneme. Nyní se pojďme vrhnout na skutečnou chovatelskou abecedu, k níž čtení rodokmenů nepochybně patří.

Klasický grafický pětigenerační rodokmen má pět sloupců, reprezentujících tyto generace, a příslušný počet řádků. Otec s matkou se uvádějí zcela vlevo, hřebec vždy nahoře a klisna vždy dole, a starší generace ve stejném duchu postupují směrem doprava. Grafická podoba může mít mnoho modifikací, nicméně základní struktura je vždy stejná:

Nyní se pojďme věnovat troše matematiky, která není příjemná na mozkové závity, ovšem je zajímavá pro pochopení souvislostí.

Pětigenerační rodokmen obsahuje - za každou generaci - 2+4+8+16+32 předků, tedy celkem 62 jmen. Nevzpomínám si na žádné vysvětlení pětigenerační konvence, která je skutečně obvyklá ve většině materiálů, od našich archivních plemenných knih až po moderní americké listy plemeníků. Nicméně je ryze praktická, a to ze dvou důvodů. Ten první je přiměřený počet analyzovaných jmen - představme si, že jen o dvě generace dál by jejich počet vzrostl z 60 už na 250. Nejenže by takový rodokmen zabral 130 řádků a při nejlepší vůli nešel vytisknout, ale navíc je pravdou, že při běžné analýze původu bývá "až až" i oněch pouhých šedesát jmen, zejména pro méně zkušené čtenáře.

Druhým praktickým aspektem je optimální časový kontext takového rodokmenu. Minimální generační interval plnokrevníka, za optimálních podmínek, je 5 let: do tří let kariéra, ve čtvrtém roce připuštění, a v pátém potomek či potomci. Hypoteticky to znamená, že nejkratší časový úsek, který pětigenerační rodokmen může obsáhnout, je cca 25 let. Ovšem pravděpodobnost, že hřebčí linie dá po několik generací svého pokračovatele vždy v prvním roce kariéry plemeníka, je takřka nulová, a totéž platí pro rodiny. Obvyklý generační interval je tak kdekoliv mezi 6 - 20 lety, a průměrný rodokmen obsáhne cca 50 - 80 let historie chovu. A to je z hlediska sportovní i chovatelské historie, jejichž okolnosti by se měly promítat do posuzování rodokmenů, úsek dlouhý opravdu víc než dost. Připomeňme si, že by dělil dostihové hvězdy přelomu století od tak historického hrdiny, jakým byl ve 20. letech Man o'War.

Tyto početně-generační úvahy mohou mít další fascinující směr. Běžný počet prověřených generací dnešních plnokrevníků je totiž cca 25 - 30, a z obvyklých pěti generací si lze jen stěží udělat představu, jaké je skutečné genetické pozadí plnokrevníka ve smyslu plemene. Nejde to dost dobře ani ze zhruba 10. generace, kam člověk v rodokmenu běžně zavítá, a která má "jen" zhruba tisícovku jmen. Zmíněná pětadvacátá generace ale - a pouze tato generace! - obsahuje již neuvěřitelných 33 554 432 jmen, ne nutně různých (respektive velmi často se překrývajících). Celý rodokmen do pětadvacáté generace včetně pak tvoří 67 108 862 jmen, představujících zhruba 300 let chovu. Kompletní tabulka až po třicátou generaci - jež u plnokrevníků už nebývá kompletní, ale JE přítomná - s miliardou jmen je vskutku impozantní:

GeneraceJedinců v generaciJedinců v rodokmenu
122
246
3814
41630
53262
664126
7128254
8256510
95121,022
101,0242,046
112,0484,094
124,0968,190
138,19216,382
1416,38432,766
1532,76865,534
1665,536131,070
17131,072262,142
18262,144524,286
19524,2881,048,574
201,048,5762,097,150
212,097,1524,194,302
224,194,3048,388,606
238,388,60816,777,214
2416,777,21633,554,430
2533,554,43267,108,862
2667,108,864134,217,726
27134,217,728268,435,454
28268,435,456536,870,910
29536,870,9121,073,741,822
301,073,741,8242,147,483,646

Čistě pro zajímavost, z tabulky lze snadno odvodit zákonitosti pro výpočet obou čísel pro jakoukoliv generaci: počet jedinců v dané generaci je 2n, kde n je číslo generace, a počet jedinců v celém rodokmenu do této generace včetně je pak (2x2n)-2.

Na tomto místě bych méně zkušené čtenáře ráda uklidnila: opravdu NIKDO na světě nezná 30 milionů plnokrevníků, natož bratru miliardu. Počet jmen v rodokmenech je podstatně menší, a to díky dvěma faktorům. Prvním je příbuzenská plemenitba, zejména v počátcích plemene velmi hojně využíváná a provázející plnokrevníka celou jeho historií, která důkladně zredukovala počet jednotlivých jmen přítomných v oněch "milionech." Druhým, složitějším faktorem je populační dynamika plnokrevníka. Řečeno se známým úslovím, povolaných bylo vždy mnoho, ale vyvolených jen několik, a to platilo nejen na dostihové dráze, ale i v chovu. Ne každý šampion uspěl jako plemeník, a ne každý relativně úspěšný plemeník se stal pokračovatelem dynastie, natož zakladatelem nové. Zkrátka řečeno, za 300 let vývoje anglického plnokrevníka vzniklo jen omezené množství otcovských linií, pomocí nichž se dá orientovat v rodokmenech od současných dob až ke kořenům plnokrevného chovu.

Základní pojmy

V rodokmenu je několik pozic, jejichž označení patří do ustálené chovatelské terminologie. Ba co více, také do jakési "kultury" chovatelského prostředí, kterou by měli ovládat všichni, nejen chovatelé samotní. Dříve nebo později se totiž ke koupi nebo připouštění dostane asi každý člen koňské komunity, a máloco je pro znalé osoby tak varovná známka, jako když si držitel hřebce plete linii s rodinou, a zájemce o koupi nechápe, kdo je mateřský otec nebo "k čemu je vůbec dobrý" rodokmen.

Pojmy otec a matka (ang. sire, dam) naštěstí nepotřebují bližší vysvětlení, ale hned druhá generace má svá úskalí. Standardním elementem zkrácených zápisů původu je totiž otec matky, častěji mateřský otec, v angličtině damsire. Označení děd, které máme zažité pro oba lidské prarodiče z otcovy i matčiny strany, se v koňské terminologii vztahuje výhradně na otce otce. Z mé osobní zkušenosti jde nejčastěji o zahraniční literaturu, respektive anglické "grandsire", které je samo o sobě poměrně zřídkavé, ovšem nejspíše proto, že otec - plemeník je v plnokrevném chovu zpravidla pokládán za dostatečný popisný prvek. V každém případě, pro český nešvar užívat termín "děd" pro otce matky nemá angličina pochopení, a pracuje na této pozici výhradně s termíny damsire či broodmare sire, v češtině zmíněný mateřský otec.

Rovněž bába se v rozporu s lidským pojetím používá pouze pro matku matky, v angličtině granddam či second dam. Počeštěný termín druhá matka se nevyskytuje, a zrovna tak se v běžné anglické literatuře neobjevuje označení matky ze strany otce, ze stejného důvodu, jako je řídký výskyt "děda."

Jak jsem zmínila, plemeníci jsou v plnokrevném chovu jakýmisi "samostatnými entitami," a jejich jména ve slovních popisech původů nevyžadují žádný komentář. Naproti tomu rodina a její příslušnice toto postavení nemají, což je fenomén, který si zaslouží bližší vysvětlení, stejně jako "dominance" hřebců, a podíváme se na něj v některém z dalších článků. Prozatím je zásadní informace, že popis rodokmenu za druhou generací se týká právě rodiny a příslušných "doprovázejících" partnerů, a to s označením generace: 3. otec a 3. matka, 4. otec a 4. matka, a 5. otec a 5. matka. V češtině je zcela běžný a korektní termín prabába, zatímco angličtina v tomto smyslu preferuje čísla - druhá a třetí matka, tedy 2nd a 3rd dam.

OtecDěd
MatkaMateřský otec
Bába3. otec
3. matka / prabába4. otec
4. matka5. otec
5. matka

V rodokmenu sledujeme nejen rodinu, která byla už naznačená v odstavcích výše, ale také hřebčí linie. Otcovská linie, v angličtině sireline, směřuje přes otce - děda - praděda stále "při horním okraji" rodokmenu až k samotným zakladatelům plnokrevníka. Podobně rodina - family pokračuje přes matku, bábu a další klisny, tentokrát "při spodním okraji" rodokmenu až k jedné z původních zakladatelek plnokrevných rodin. Třetí linií, která má zásadní význam, je pak linie mateřského otce, anglicky damsire line, která pokračuje v hřebčí linii od mateřského otce při okraji spodní poloviny rodokmenu, jak je naznačeno ve schématu.

Toto jsou základní termíny, bez nichž se neobejde skutečně nikdo, kdo se pokusí ponořit nos do jakékoliv plnokrevné literatury.

Zkrácený zápis původu

Samozřejmě, v běžné řeči či článcích nenarazíme pokaždé na kompletní grafický rodokmen. Používá se zkrácený zápis původu, jehož neznalost je stejně smutná, jako kastastrofálně častá.

Tento zápis zahrnuje tři základní pozice rodokmenu - otce, matku, a mateřského otce. Textová podoba nám říká, že jde o koně po otci X z matky Y, po otci Z. Výhodou je, že takto korektní zápis jde prodlužovat v podstatě do nekonečna: vezměme si všem dobře známou hrdinku Velké pardubické Sixteen, jež byla po otci Rainbows For Life z matky Semantica, po Tel Quel z Une Florentine, po Pharly z White Lightning, po Baldric z Rough Sea, po Herbager ze Sea Nymph. Povšimněte si prosím, že tímto jedním řádkem jsme efektivně a naprosto srozumitelně popsali celou spodní část grafického rodokmenu, od matky a mateřského otce až po pátého otce a pátou matku.

Ještě častěji se uvádí zápis ještě více schematický, a sice otec - matka, mateřský otec. V případě Sixteen tedy Rainbows For Life - Sematnica, Tel Quel. Rovněž tento zápis lze pomlčkami a čárkami prodlužovat do libovolné generace.

Časté chybné varianty, se kterými se můžeme setkat v českém prostředí, zahrnují "z matky po otci" (zápis již nejde prodloužit o další generace), "po otci a po matce," případně "po otci: X, z matky: Y," či už jen zbytečné "otec: X, (zpravidla nový řádek) matka: Y." Opět platí, že znalost konvencí a nevymýšlení "špeků" je tu jasnou známkou zběhlosti v chovatelském prostředí.

Poslední věcí, která si zaslouží zmínku, je vyznačování krosu linií. Jak jsem zmínila, otec i mateřský otec hrají zásadní roli v rodokmenu, a jejich příslušnost k hřebčí linii je cennou chovatelskou informací, stejně jako zvolená kombinace těchto linií. Proto se tento "kros" často uvádí, a to jako otcovská linie x linie mateřského otce. Pro výše zmíněnou Sixteen by pak kros byl zapsán jako Northern Dancer x Blandford. Zásadní je zde ono písmeno "x", které z tohoto důvodu nepatří v žádné podobě do zkráceného zápisu původu. Proto je opět častou chybou i zápis původu "otec x matka," který zcela (a samozřejmě zcela nesprávně) imituje zápis krosu.

To je zhruba vše, co je nutné pro základní orientaci v původech. Slovo "základní" je zde ale velmi na místě, a v dalším článku se blíže podíváme na to, jak rodokmeny číst, a na co se soustředit.